U cesty za večera k podzimu v stráni
bříza se chvěje v zbožném odevzdání
kruté zimě a sněhům vstříc.
Šeptá si s vodou pod sebou tichounkou,
celá černá v ní korou bělounkou,
stříbrná voda v ní chví se přes měsíc.
Myslívám tolik o tobě.
Stárneš v městě a nikdo neví
žes tu zarostla na hrobě.
V tom, kdo spí pod ním se vzhlížíš.
A že se jinak ti neuleví,
jen když se chvěješ břízou a tlumíš hlas,
pro vše, co nezvěstné ztratilas.
Také se k zimě již blížíš...