Až pohrbíš, až pohrbíš a zakopáš,
přej podsvětí tomu, jenž slůvka nedí...
Až zoufale za ním zavoláš,
ty nedočekáš se odpovědi...
A ztěžka se ztišíš... Tvá láska, mníš,
je navždy už v zemi zakopána,
a že se už nikdy nevzchopíš
a nikým tak nebudeš milována...
Však vzchopíš se přece... A cestou pak
si všimneš, jak primule zlatě hoří...
Kraj vlnami obilí zasvítí v zrak,
zdi hřbitovní oblije zlatem svých moří...
Až ze hřbitovních pak vyjdeš vrat,
tvůj těžký vlas vzeplá borově rusý...
A oči tvé počnou se přec jen smát
vstříc všemu, co žíti chce a musí...