Zas vítr jarní bouří. Syrovou
zem slunce hladí, lesy ztemnělými
to čiší přešlou smrští sněhovou.
Kol chalup kráčíš zahalených v dýmy.
A v kraji holém, němém, bezlidném
a cos v tvém snění klíčí neklidném.
V tom, co se vzbudil pramen, v křovinách
co v suchých prutech lístek zeleným
zahořel plamínkem, co černý práh
se chatrčí stem dětí batolil,
co jelení skok směle neseným
kroužením stezky jehličnaté kryl,
trs jmelí visel a co kopytník
zářivým květem vzhořel zarudlým,
Rozsévač šel tu, k nebes bránám střík‘
až paprsků déšť zrní věčného,
házel a házel, křídlům ptáků mdlým
je shazovati nechal, vděčného
on ptáka Času nechal sbírati
co zbytečno, ten světem jíkaje
z brázd do brázd létal, z kraje do kraje.
A velký Rozsévač v své souvrati
vztažené obě ruce kráčel dál,
let větrů jeho stopy zametal.
Pak nikým neviděný v obzor znik‘.
Zem živou sílou, kořennou a zdravou
z mlh kouřila se jeho za postavou,
zelené háje zpívaly svůj dík.