Je listopad a ulicemi
van větrů chladných zase svistí,
mha obklopuje z rána zemi
a v chumáčích zas padá listí.
Zřím k osmé vždycky drobné dítě,
je choré tak a bez vší krásy,
ji ustudí ta dlažba skrytě
a vítr zcuchá hebké vlasy!
Můj Bože, každým dnem je bledší,
ach, Bože, ono umřít musí!
Dnem neviděná ruka něčí
je hrbí víc a více dusí!
Jak dech již zmizí v blízkém čase,
hlavičku na hruď ztuhlou skloní –
a sukénku tu vetchou zase
sestřička menší zdědí po ní.