Oblaka táhnou za oblaky
a vrcholy jedlí šumí tmou.
Teď pláčou pro něco něčí zraky,
že tolik ztrácet dovedou.
Hodiny tekou, dny a noci
v jediné moře, věčný klid.
Bolesti, krotcí zemští chodci,
v jediné hoře: oblaky jít.
Čas lehce odplývá a stíny
po zemi píší, po moři,
na boží slávu, lidské viny,
jen tajemné písmo o hoři.
Jdou hodiny lehce tak, v lehký plamen
se rozhoří v ohni zřítelnic,
a zdvihnou i ze srdce centový kámen,
jenž zavalil je, jak pírko, jak nic.