Když večer ztiší se a větry uleví
a slunce parkem studené tká úsměvy,
tu do městečka ticho ostýchavě sedne
a beseduje na prazích, kde mrtvo bylo ve dne.
Zde u zámku se nehne nic. Lihovar nekouří,
ni pila netřeští, ni motor nebouří,
ni trubka auta nevřískne, jen z chlévů pěnící
plecháče s mlékem nesou pod zem v lednici.
Je tma a vítr proudivý a šumící
oblačnem nedá proniknouti měsíci
a nebe těžce visí, z cárů oblaků
ni kapky nepadá. Mrak studí po mraku.
Jde drůbež spát a náhle mizí s trávníku,
jenž sametově prostírá se k rybníku,
vrcholy stromů vítr lká a bouřně šumí.
I krocan s krůtami jde spat, kde vítr tlumí
v závětří pláč. Tu vzletem těžkým spíš
si v kruhu na lípu, tu níže a tu výš
zasednou, nejníž krocan, a tak bez hnutí
vysoké lípy přikrývá je klenutí.
A načechraná klubka, podobna jsou ovoci,
spí, visí k ránu až i mrazných za nocí,
než krocan družky své i hejno dětí, krůt,
zas vyzve k slétnutí, když východ zoří zrud'.