Myšlenka někdy smutná tě přílivem zalije
nad lodí troskami, nad trosečníky zavyje,
a ty jsi v pobřeží domek, jenž v bouři naříká,
na návrat utopeného čeká lodníka,
světlo dnem nocí v prostoru malém zazáří,
je ti jak vězni, jenž čeká a neusne v žaláři.
Myšlenka neblahá časem, havran staletý
usedá na vrchol duše tvé v okruh zakletý,
úzkostnou výstrahu zakráče, mizí zas na sta jar.
Blesky jsi rozryt, osamíš, cítíš se tak stár,
myšlenka smutná jak pověst mizí za jinou,
zrození včera už zítra zahynou.
Myšlenka někdy se rozjasní jako za mrtvé mše,
hlaholem zvonů oživí na chvíli v tobě vše,
v duši ti zpívají děti, co svaté umřely,
cítíš, jich oči cudné se na tebe upřely,
hlasy jich tekou jak stříbrná řeka
a prosí a orodují za člověka.