Ta, která ssála, upír vyssátý,
Smrť, pohřbívat šla k slunce západu.
Přihlouplý sklepník, ve frak upjatý,
s dámičkou přibyl v smutků zahradu.
Na milencovy před tím útraty
do rána krásná kvetla nálada.
Pak řekla: že je hlupec proklatý. –
Že naposled s ním spí. – A nerada. –
To bouří vztek... Když ne, tak navždy spát.
A naposled... Leč ještě milovat.
Až ničí nebude, když jeho není.
Toho se nenadála, s kým a jak,
a že tak brzy hloupě zavře zrak.
Tak bez pomsty. – Tak bez opovržení. –