Háj plní se, tmí se neklidem
a svadlého listí deštěm šumí...
Sem ano... Však odtud již spolu nevyjdem‘,
my vyjdem‘ již sami, jak každý umí...
Bouř větrná svištivé nárazy tlumí...
Ty tam, ty tam,
za skalinou hlas kde zanikne,
sám každý, sám,
kde srdce jen pro sebe vykřikne...
Ó přátelé, lásky! Prchá čas
a plní se roky, věčnost volá,
zda stisknem‘ si horkou ruku zas,
hlas země než zvolá, ozve se zdola?
Ty tam, ty tam,
sta ústy kde dílo se rve a hádá...
Sám každý, sám,
krev svoji zač dá, svá léta mladá...
Ó přátelé, lásky, o nichž jsme vždy jen snili,
my přec jsme si v žití cizí byli...
My byli si nejvíc vzdáleni,
do jiných světů zakleni,
jichž brány jsme nikdy nerozbili...
Ty tam a ty tam...
Vše plápolá v práce nám výhni rudé...
Kdo silný, jde sám...
Ne proto, co mohlo být, proto, co bude...