Mrtvé, osamělé údolí,
uschlé růže voní kdesi ze hřbitova.
Zakrslé stromky u polí
za obzor jdou beze slova.
V drobných stínech kamenitá pláň.
Žhnoucímu se slunci, země, klaň!
Vyssát les a vyschly prameny,
na palouku kroky něčí chřestí.
Jenom bílé v kruhu kameny
žhnou a jedlí vadne klestí,
cvrčkové jsou líní, tvrdě spí,
jako v poušti na stepi.
Doma tížil bílý, nízký strop,
i zde, modrá obloha tak nízká.
Kamení vře v horký hrob,
obzor dálný, salaš blízká.
Cesta žhne, ten úzký had
vine se a nikde, nikde chlad.
Velké, oblé kameny, jak žhnou
v žáru slunce roztroušené strání,
bělí se a tratí krajinou
v samoty té uspávání –
podkosen jsem, klesám znavením,
uspán jsem a kamením.
A teď sní se mi: že pastýř jsem,
nad kamenným stádem sedím naslouchaje
potoku, jenž mlčí pod lesem,
vážka visí mrtva z tůně kraje
a jak zůstal státi popolední čas,
nic se nehne, nezvolá ni hlas.