A byla holá pustá zem,
jak před jarem, když větry dují.
Tvá duše byla obrazem
pustoty štědré, již má zem,
když jaro ztajeno jak v poli.
Nevzhledná mračna nad ní plují,
květ ztajen v ní a proto bolí.
Než já jsem jaro nerozdých’,
spíš mrazy večerů a nocí.
Já neměl tanec jar, ni smích,
ni zeleň, květy na větvích,
já padal jinovatkou žití.
A těžko, těžko soudit moci
a ještě tíže odsouditi.
Můj život v tvrdé půdě ryl
z krve a potu brázdy vzešlé,
můj život jasem nemluvil
odměřen prací, tíží chvil.
A vše, co kolem kvésti mělo,
to opadalo v časy přešlé,
nést květ a plody zapomnělo.