Ó nemysli, tvé století
že ze všech nejlidštější bylo,
o tom se dětem v kolébce
a velikým jen starcům snilo.
Tu nad propastí bolestí
tvá práce co je v perném žití?
ty musíš za ni chléb si rvát
a o ten chléb se pěstí bíti.
A již se ani nevracej
a v zad se ani neohlédni.
Ty vyčítavé pohledy
v ten román boje zlý a všední!
S radostí dravce odlehčíš
si ranami, jež tobě dali.
Tvá modlitba to pokrytců
je svědomí hlod neustálý,
to tužby nespokojenců,
všech potlačených, kdož tu žijí,
to žalostný je pouze text
ku věčné bídy symfonii.