Byt nový vyhledal, jen úzké čtyry stěny.
Dům vápnem vlhkým pách’, na podzim dostavený,
svou přídou úpravný, fasádou ozdobenou,
a lákal chudinu svých bytů levnou cenou.
Svůj skrovný nábytek v kout zvolna rozestavil,
tu zas vše překládal, tu rovnáním se bavil,
a hvízdal potichu... Dvé starých barvotisků
po stěnách rozvěsil, „Krajinu zimní“, vísku,
jak sníh ji zasypal, jak cestou osamělou
na saně jedoucí se vločky sněhu stelou,
pak „Léto“ prahnoucí v nezvyklých barev směsi,
s obilím žloutnoucím a s mlhavými lesy.
Pak, by se poohléd’, se schodů sešel hbitě;
skla oken barevná se leskla duhovitě.
Na dívky padal žár, jež v čtvrté patro spěly,
jich hlasy zvonkově se dlouhou chodbou chvěly;
pak tělný jakýs pán šel žoviálně kolem,
se svazkem zelenin a chřestem, karfiolem,
pot s čela utíral tak spokojen a klidný.
Ten dům byl veselý, tak příjemný a vlídný,
a slunce vesele na římsách plálo všude.
Zde život, myslil si, všem šťastný, klidný bude!
Pak zašel do ulic... A nezřel již, v tu chvíli
jak do mar před domem rakvičku uložili.