Zas v restaurantu, v zimě, jako vždycky
se sešli hosté: doktor sanguinický
nad srnčí skloněn citron v prstech stiskal,
pak švihák jakýs, jenž skrz zuby pískal,
a jakýs rada s mladičkou svou paní. –
O všem se mluvilo: o volbách, dani,
o bance, o dělení selských statků,
o politice pustili se v hádku. –
Když zdálo se, že nudný hovor vázne,
děl doktor, ukázav na místo prázdné:
„Ten blázínek, jak moh’ se ženit přece?“
a o lenoch v zad vzepřel svoje plece
a houpal se... „To vidět byste měli!
On s mladou žínkou proběhá den celý
po modních skladech, stále usměvavý,
v bazaru vánočním se letmo staví
(ba škoda, že už karrouselů není!
tam jistě seděli by přituleni!!)
hned v obrazárně, u knihkupce mžikem,
hned v krámě cukrářském... Ba, starým zvykem
tak povrhnout, a nepřijít sem ani!“
A mladičká, jež nudí se tu paní,
po jakés lásce zatoužila rázem,
ve snění chvíli upřela zrak na zem;
kuličky chleba v ubrus hází režný.
Hned se švihákem pohled jakýs něžný
a výmluvný vymění chvíli dlouhou; –
– jich prsty tknou se, náhodou snad pouhou...
Leč rada starý, jehož trápí rýma,
si s červeného nosu brejle snímá,
a tabatěrku vyjme, šátek bílý.
Pak za ušima podrbav se chvíli
nápadně dlouho čistí okuláry. –
– By uhlídal líp ženu, rada starý?...