Ty o svém Bohu denně pracuješ,
chceš většího jej mít,
než včera byl a dnes,
než když tví otci zabíjeli otce mé,
co měli světlo pít,
a bratr můj když vedle bratra tvého kles‘.
A proto přec jsi zítřku svého lidství blíž,
i žena tvá vždy o hon vpřed a hlouběji a výš.
Neb žena vždycky předčí muže v bolestech,
že rodí dítě jeho, usmívá se v křeč,
je chrání v snech a mateřskou jim žvatlá řeč,
a Bohu svému přibližuje srdcem svým
a v náručí je duchem novým křtí, jak celuje.
Tak jednou, ženo, z pevných rukou tvých
budoucí člověčenstvo vyjde, silná buď,
tys dětem blíž, tys dětem nejblíže,
ty nepusť očí s nich, když je ti nejtíže,
když v starostech se utápěti zdáš,
ty budeš spasitelkou, nová srdce vychováš,
když muž svou prací ztvrdnul na křemen
a starost má, by nezhasly mu ohňů pochodně,
než vzejde den.
Ty, ženo nových dnů, ty matko, ženo,
ty sbratříš děti své, jimž novou láskou svět,
jich ruce spojíš-li, by nemohly již ubíjet, –
to jediné jen zanecháš jim věno.