Večer v květech stromů, v zrcadlení vod.
K tomu nástrojů, jež pláčí, doprovod.
Stromů temný řad plá světly posněžen.
Růžím ztajila dech blízkost krásných žen.
Všecky tančí vláčným rytmem soumraku,
něco jak smích příštích rájů ve zraku.
Ramena žen sněží a kde ret je sžeh’,
hoří růží krvavou jak v plamenech.
Postavy kdes v tmavém loubí mizí až,
ze slov, smíchů, výkřiků je poznáváš.
Muži v černém, k bílým stínům schýleni
přissáti v mluvících očí sdílení
krouží, krouží jako můry nad světly
spalováni, vášní kruh jak oblétli.
A jich žádost horká dříve neshasne,
na rtech žen až ulpí, ztrne, užasne.