Samý černý stín, –
dole žlutých, opadaných listí klín;
měsíc krovy zelenými
sotva se jich dotýká,
zavívá jen vítr jimi,
pláče, naříká.
Tma jest. Ční tu kmen,
druhý, třetí; bujná kapraď na kořen
v páře klesá; divná vůně
v teskný bzukot zmdlených much
zachvívá se v tiché struně,
na niž hraje Bůh!
Stanu... Mrtvý klid! –
V samoty té vlnách může člověk zřít,
jak noc vstává nad prohlubní,
roklinou a úvalem,
a jak od ní prsten snubní
béře zmlklá zem!