Rozlehlý v předměstí dům
mřížemi v podsklepí svítí chudákům,
svolává, aby šli spát
do hotelu „Bída“,
který sestárlá řídí prostituce
a policie hlídá.
S křiklavými holkami
alkoholičtí tuláci
na zemi denně vyspávali,
celého světa na sebe neřesti vzali,
za všecky nepracující se práce štítili,
za všecky vyhnance zášť svou živili,
za všecky nedoživené cítili hlad,
za všecky mrznoucí třásli se zimou,
a byli k smrti tak vyssáti,
že jako sekerou podťati
klesli a musili spat.
Dětská tílka nerozvitých žen
nevyspělá, křehká,
nepozorovaně, zlehka
vypadla tu ze zmrtvělých rukou
matek a otců,
na pospas hříchu
jak tu s hříšníky spala
a jak ráno z těch bídy kotců
vrávorala.
Dětská ta tělíčka
mezi nocležníky
hříchy nevypočítatelného města
na sebe brala a prosila za hříšníky,
až těch chudáků skončí cesta
nezodpovědných hrůz a bolestí,
zrozením nevinných dětí,
aby zachráněny se octly milostí
v nastavených rukou božích,
jimi pak lepšími vráceny světu,
až je porodí matky na tvrdých ložích.