Noc pozdní, zaklínač je, by vše zkamenělo
v hluboký spánek, aby srdce pokoj mělo,
jak opuštěná studánka kdes u lesa,
v níž sen se obráží jak měsíc, nebesa.
Vše tvrdě usnulo, i město, pole, les,
i stromy, vsi a cesty žilnaté i mez.
Jen žhnoucích železáren kyklop hoří z tmy,
a peklem dýchá budovami obřími,
z jichž oken vyzařuje světly pot a krev.
I v noci, kdy vše spí, řemenů svistí zpěv,
neb žhavé oči tavíren a pecí žár
tu srdce zjímaly a mladost jejich jar.
Visutých na mostech se hemží, červíci,
tavíren oči spalují je žhavící
a z kouřů, mlh se haldy rozjiskřily v tmách.
To vozíky-li sklápějí se na haldách,
jak žhnoucích krys by vyprázdnil se žaludek.
Teď s kopce černého proud jisker žhavě stek‘.
A noc co noc tu syčí kotlů ventily
jak hadi, když se potu s krví napily...