Když zrakem duše své se dívá, sestupuje
po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou...
A plníc údolí v něm jako na dně sluje
si usedá, hovořit s duší mou:
Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci
vždy přísná, vážná, však dny nové slibující...
V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá,
i výšku, hloubku svou, svých hodin němý spád,
hor lesnatými průseky se dívá,
jsou její hvězdy milliony ztrát
a její ticha čekají, jak naděj dlouhá,
jak smrt jsou smířená a sladká jako touha...
Víc ode mne než lidé chce, než den, jenž minul,
neb z krajin útěch její moc jde magická...
Den nový roznítit zná po dni, který zhynul,
zná černým rouchem setřít krev, jež tekla tragická,...
a mlčet jako věrnost hrdá, nekonečná
pohledem upřeným až do zámezí věčna...