Co přebolelo zim
až do těch slibů jar,
to uzrává v tvém lůně, země.
Teď, v červencový žár
skotačí drobná kůzlata
a každé krávy vémě
se těžší zdá svým houpáním,
co nemotornou lehkostí
s rolniček tančí klinkáním
ta dlouhonohá hříbata.
A básníku se zdá:
ty dny tak žhnou jak za mláda,
noc dýše teplý zrání pach,
jak sama uspávala by, –
dobře se spalo v jeteli,
a dobří lidé v chalupách
udřeni, sťati leželi.
Parnatý potok dýmá tak
a v údolí všech údolí
si zpívá volně jako pták,
kdy neustále šveholí
a z lesů vůně hub a mechů
v soumraku lučních cest
v silice smísila se dechu
před rozsvícením hvězd
A starý básník rád
naslouchá obilí
jak teple šumí.
Vždyť chodíval tu mlád,
když v rose rána stříbřily
se louky, háje, chlumy,
když pastýř ovce na návsi
vyháněl statků za vrata,
roh ozvěnou zněl, štěkot psí,
v nedbalkách vstala děvčata
a smíchem ptačím, po zpěvu
jenž zněl, se smála u chlévů.
A třeba změnil se i svět,
táž pole, vsi, tvých u nohou,
vše dívá se, jak z mladých let,
v témž světle, pod touž oblohou.
A starci básníku se zdá
vše jako dávno za mláda.