Zvon zvučel s věže údolím, zvuk harmonickým proudem tek’,
už stokrát řekl, tisíckrát, co před sto lety řek’.
Však dnes tak bezy dýchaly a čerstvá tráva voněla,
pod kroky té, jež pozdě, ale přec si vzpomněla.
Závoji skryty modrými zrosené do mhy zahrady
své stromy matně zdvihaly jak sladké záhady.
To jedinečný večer byl, jenž svěžesti své netratí,
té chvíle posvěcení měl, kdy možno doufati.
A který ještě po letech nám šíří hruď, nám v nozdrách hrá,
působí tajně, kvete-li nám v duši cos neb zrá.
Svou jedinečnou duši má a větších citů obrysy,
než vídali jsme, slýchali a stokrát řekli si.