Za noci modré, modré a tmavé,
pod světlem luceren znaveni jdem.
Mraků vor stříbřitý ve výši plave
přes měsíc krvavý, hledící sem.
Déšť přestal plískati. Kukavých žab
přes černých vagonů nehybné stěny
hlasy zdvih’ vítr a slábl a sláb’,
a sena výparem zavoněl zmdlený.
Jak moucha vzbuzená těžce se vznes’
za lesy, pláněmi vlaku huk známý.
S Bohem! Ta podivná návštěva dnes!
A my jsme byli tak sami a sami.
Nic jsme si neřekli. Dlouhý byl čas.
Banální slova. Otřelé fráze.
Ani sám nevím... odjíždím zas,
a přece zdá se mi, snáz je mi, snáze.