Neříkej „nikdy“ a neříkej „já“ neb „my“.
Stojaté vody bystré větry vybičují.
Nějaký osud nad vším pracuje neznámý.
Nad idylickým koutem blesky se zažehují.
Všecko co stojí a nehne se, mrtvé, ztrnulé,
epochy, které byly, v tom cítíš stojícím slovu.
Něco, co dožilo, dávno co hrdé, zesnulé,
dávno již nemá záchrany, obydlí, krovu.
V staletém chrámu vše pusto z víry beze hvězd,
starých gild domy převratné živly hostí.
V života krčmě, kde všichni se scházíme, živo jest,
jako v strannické louži neb v směrů neomylnosti.
Mrtvé a přežilé všude myšlenky ztrávené
zasloužilý svůj život ukončují tichý.
Jako ty měšťanské, důstojné rody, znavené,
zbyly tu s troskami raněné rodové pýchy.
Loučí se s námi patricijskými pozdravy,
jako ty štíhlé domy s podloubími.
Hřbitovní kříže a andělské, bílé postavy
s rozpadávajícími se záhrobími.