Léto
uvadá pod modrým nebem.
Chalupy voní žitným chlebem.
Květinami rozbujenými
zahrádky se čepýří.
Sežato, v polích co bylo vseto.
Chasníci věsí s družkami svými
s průpovídkami prostodušnými
jařábů hrozny k vikýři.
Podzim se přede
znenáhla, jako rostoucí nemoci
v těle zvadlém a starém.
Silnicí rovnou jede
kočár za kočárem
prožloutlou alejí do noci.
Ještě mám v duši praskot zrání,
cinkot kos, teplo strání,
bouří tah, temnem šlehy blesků,
ptačí zpěv, nebesa v rybníku lesku,
u mlýna potok zřím téci.
Přeplněnou až nahoru
selskou zřím síň a komoru
spoustou tolika věcí.
Tím více si vzpomínám,
v šedivém jakémsi předměstí,
když se zas ocitám v městě.
Večer a v oživlém rozcestí
procitat počínám:
Z jakési nezaviněné viny
motat se postav zřím stíny,
vzdor jichž dí: proklínám!
Místa, jichž děs hlad vypoví,
úřady, města, hřbitovy.
Tovární siréna houká.
Ztracení vstalí od strojů muži,
valí se z továrny, k družkám se druží,
množství, naváté v cestě
zubožené čtvrti.
Plochých prsou jdou ženy.
Děti se u prahů popelí, vrtí,
nedoživené, hladové, chrtí,
z továren sirén chór ječí.
Bratři, sudbou zlou zasaženi,
odvetou pomsty nakaženi
mlčí dosud svou hroznou řečí.