Za tolik tvé lásky já úsměv zamlklý Ti dal,
za tolik tvé bouřící vášně své dal jsem pochybnosti.
Tys žhavá byla krev a já stín večerní,
jenž hlídal všecky ty, kdož přešli nevěrní.
Z nich každý rozpačit se cize usmíval
a mlčel diskrétně v té zašlé společnosti...
Tys hořela ranním snem, jenž louky obetkal
a do tenkých věsil bříz harf paprskových přízi...
Snad zřela jsi s illusí mou duši, přikrytou
čerstvými věnci? Sestup v ni. V tmách vyrytou
a pobořenou stěnou vlhne němý žal
a v hloubkách nesmírných paprsek každý mizí...
Tak zmizíš a shasneš ty. Jsem propast bezedná,
jsem nenasytný, jsem krutý, jsem nedoměrný chtěním...
Já vlažně se mohu jen smát. Však vypiju tvou krev,
jak přátel kdys prostoduchých a bláhových bez počtu děv.
Mé ruce jsou lichotné, má hlava nevzhledná,
a duši mé možno růst jen světel pohlcením...