Hory truchlí skrytě,
za temnými lesy
bez obrysů sedí.
Mlhy vyvstávají, na dálky se věsí,
všecko pláče usedavě jako dítě
zabloudilé v noční spavé šedi.
Jeřábů řad v dešti
z mlhy leskle svítí
přezrálými plody.
Vlhce voní luční, slehlé deštěm kvítí,
na zkosené obilí déšť krutý pleští
a jak hnědí hadi tekou bystré vody.
S větví černých jedlí
jako s vousů obra
slzy těžké kanou.
Tolik lásky na zmar, tolik na zmar dobra,
zchudlých krajů osady si předly
nad úrodou deštěm zadupanou.
Ustrašená světla
z domků vyhlížela,
oči vyčítaly.
Ruce vzpínaly se, vrásky lehly v čela
a déšť neustával, jako moru metla,
nekonečné žaly.
Déšť tak crčí z rána,
k poledni až k šeru,
v dlouhé noci tmavé.
Nekonečný, nedá doufat věru,
velké víře v spravedlnost Pána.
Srdce horské skrývá nářky dravé.