Jaro je líbezné,
nejlíbeznější za tři sta let.
Pluhy skřípají železné,
aby přeoraly svět.
Písně skřivánčí rozsívejte
do hlav a srdcí, rozsévači,
v plamenné činy se rozdmýchejte
z dílny duchů, vy semena dračí,
nad msty ať převažuje duch.
Láska ať prahy hlídá,
aby nemohla bída
sevřít svět v užší vždy kruh.
Nebude dlouho takého jara,
všecko je zrodem, vše světelně hárá
nových plamenů stem,
všecko je panenská prsť, jež čeká.
S modlitbou bratrských díků kleká
člověk na širou osetou zem:
Jara svého nezmarnil jsem.