V zeleni známé té krajiny
mne zavolá mnohý bílý dům,
hřbitova voní maliny,
uniklý povzdech mrtvým rtům.
Potkáváš děti dávných svých druhů,
vpijí se zraky snoubenců
a na tom samém rozkvetlém luhu
zas vyrůstá kvítí do věnců.
A vše se tak pevně dívá na mne,
má město tisícerý zrak,
a já vše znám a všecko zná mne,
až na ten vítr a na oblak
tam nad poli a tam nad údolím,
a titíž jsou lidé a ptactvo i brav,
i město patří k těm cestám a polím,
ten potok i stříbrný ten splav.
A pozdravují mne sosny hor,
skupiny lísek zlatorzivých,
i světla v oknech až po obzor,
ty pohledy očí mrtvých i živých,
ba ruce vztažené z tolika míst,
jsem ucítil, jak mi v pozdrav kynou,
já doved' jsem z nitra věcí číst
ty okamžiky, jež nezahynou.