A stokrát hýčkán, stokrát oklamán
buď chválou, vzteklým zasyknutím retů,
dnes přeceněn a zítra zneuznán,
tak roste básník ze svých interpretů...
Se stejnou naučili bolestí
jej chválu, hanu brát, jež stejně klatá...
Vždy cítí ruku, jež buď oklestí,
neb překrášlujíc drze na vše hmatá...
Chléb žitný prosté chuti davu dát
měl tam, kde osil zrní do věčnosti...
Kde nádherný dal květ, plod k jídlu rvát
zklamáni přišli hladoví a prostí...
Ó stinných sadů vůně podzimní
a zvadajících dubů žluté listí...
A jarních lásek bouře intimní...
Bez očí zcizených kdo umí čísti?...