Nevidíš svítit oken – sníh bílý se chumelí. –
Kéž by už s prášníků zlatý prach střásla jíva!
Snad sever a jih se s nebem a zemí domluví?
Když srdce se zadívá do tmy, hned něco v něm samo zpívá.
To v tobě se srdce okamžik světlý rozsvítil v smích,
je jaro to docela rozkvetlé na vrších domácích,
neb světélkuje to moře neb sama snů perletí Paříž,
či malá ty uličko v zapadlém městě tak záříš?
Neb vidím už zář to své noci, noci severní,
kdy stáří je celé laviny ledu a sněhu nésti?
Či nedočkavostí vidím předčasné prameny s hor
již řítit se, svítit, a stromy bíle hořet a kvésti?