Vždy v neděli si vyjeli tak sami,
mladičká dívka, milenec a známý
strýc obstárlý, jenž ochranu jim skýtal.
Po celé cestě noviny jen čítal,
neb hleděl z parníku na blízké břehy,
v svých očích starých plno teplé něhy,
a řídkou bradu rukou hladil stále.
To krejčík byl, svou vestu okázale
na odiv stavěl, šátek batistový
pečlivě skládal modravý a nový
a staré brejle šinul k špičce nosu.
Co zdvihal stále oba cípy šosů,
ta mladá dívka opřena vždy stála
na ňadrech růži s milým svým se smála,
jenž zdvořile k ní mluvil, neobratný.
Vše jinak bylo, z parníku když chvatný
dav lidí vyřítil se v přístav blízký.
Též oni vyšli, v stráních plály lísky
a kdesi kos jim v ústret volal z lesa.
Hle, slyšet bylo, datel v kůru tesá.
V kraj lesa zbloudili... Mech byl tu měkký
a v blízku vlny rozvodněné řeky
a olší partie a vrb a sosen.
Zde palouk voněl právě včera zkosen,
vod zátoky v něm leskly se a plály.
A jahody už černaly a zrály.
Však ještě málo znali se ti mladí.
Co svlečen strýc se v stínu sosen chladí,
tu oni stezkou toulati se směli,
by vše, co chtěli, též si pověděli.
A zatím nad košíčkem mdlý vždy více
své kuře obíral, odháněl mšice,
v mech uleh’ si a slouchal ptáků pění
a sklínku prázdnil v šťastném polosnění.