Nedělní ráno je právě,
lesy tak zeleny jsou,
rosné vrou krůpěje v trávě,
z vesnic teď do chrámu jdou.
Přes brody, kde se jen smrčí
ponuře zrcadlí,
kolesky ze vsí teď hrčí,
do lesu zapadly.
Cesta se točí a níží,
zlatý se vzdouvá jen prach
a pláň zas nová se blíží
a nové lesy jdou v snách.
A já jak ztracený světu
chtěl bych ta jitra zas žít,
koní běh pobádat k letu,
náladou svátku se zpít. –
V praskotu biče běh divý
pobádat běloušů svých,
zříti, jak zcuchané hřívy
dubnových větrů rve smích,
předhonit myšlénky líné,
pod nimiž ztěžka se hnu, –
stavit krev, z ran jež se řine,
pavučím jarního snu.