Ne, strachu nemám, hoře z podlosti
že zalije mou zem, ji zdupe, sníží.
Vždy z hrůzy běsů, rod můj sžírající
se znovu oprostí.
A oráč, vnuk až půjde za radlicí
hlas minula v tom uslyší,
co velké bylo, s velkým velké sblíží.
Náš smutek z malosti a z pochyby
zápasů, z jedů, ze závisti
jak rozbujené zajdou vegetace
všech přítomných
a zbude jen, co posvětila práce
a cit co zbudoval.
Vše ostatní jak suché spadne listí.
Neb země mluví vždy, když naslouchám,
jen předků nejvyššími ctnostmi.
Vždy znesvářený dnešek ztichne ve mně.
Tu víru mám,
že stopy malých neponese země,
až jednou dnešek za nás promluví
již pročištěný prachem, hrobů kostmi.