Unikám vřavě. V zapadlém koutě
lidé dva beze slov obejmou tě.
Zdá se, že přátelé. Bůh, jsou vzdáleni,
prostá že chudoba krájí tu chléb,
a že je pokora podivné šálení,
s vodou když podává ti střep.
Muž se usmívá, na rozpacích, zdá se,
srdce utají ztěží v dravém hlase.
Zažvatlá žena o velkém bohatství
cudnou, plachou větou:
Na jaře třešně nám v sadě kvetou,
V létě tu máme růže.
Na podzim v říjnu u zdi víno se nalíti může.
Ale pak ruměnná celá,
přišla a na rukou dítě mi podržela.
Já jsem se divil: byl to jen drobný, křehký květ,
ale ohromný svět, celý ohromný svět,
ty můj Bože!