Dlouhé čekání touhy a lásky vyhlíží z padesáti tisíci oken. Šedivé, staré tísní se v nich hlavy, plavé, bujné ženy,
děti žvatlající. Jak by kdo mohl promeškati chvíli, až přijdete, vojenskými kroky, ze sibířské výpravy
za člověkem? Žel, že také z mnohých oken osleplých, zastřených, vyhlídne plaše i zrada,
hříšná manželská zrada, neuvědoměle pudem hřešící a tiskne k mladému ňadru ustrašené své dítě.
Všude však, všude, heroové, proslavivší se slávou, čekají na vás všecka srdce, v místech, kde rostli jste, na ocel zkuti.
Milováni jste všichni, do jednoho, věčnou láskou nás všech, láskou budoucích, před níž se schoulí i zrada chvíle
malého lidského poklesku. Navrátíte-li se však i vy ti samí, anebo přec jen jiní, prosívaní sítem světského pokušení,
v zápolení božského s lidským? Kdo vám stával na blízku, kdo rukou opíral vaši hlavu, kdo vám kalil až k agonii
nebo zveselil život dumou přátelskou, zpěvným hlaholem ženským, ptačím trilkem dobrých dětí?
Neznámé krajiny nekonečných ubíhajících tratí. Rybnaté ohromné řeky, pralesy přenesmírné,
nekonečné vesnice. V božském poslání heroickém mizí vše to lidské, všecko utrpení,
vždyť jste nástrojem v Jeho ruce k osvobození bratří. Tím větší budete, že neušetřeni tragiky.
Že po hrdinném pochodu není již co zaštítit, co burcovat k vědomí, že bratrský národ nelze vzkřísit ani k životu, ni k činu
tomu, kdo nezná duše nemocného toho obra dítěte, ruského bratra, a kdo nikdy nenajde klíče
k otevření jeho ráje. Ne to váš jediný tragický konec, vytráceti se ze slavného jeviště resignovaným návratem
po hrstkách, po měsících, ne to vaše a naše potupa, ale pokyn Prozřetelnosti k budovatelskému počátku
se svými u svých. Čekáme na vás, z padesáti tisíci oken vyhlížíme, bez vás teskní nám srdce,
bez vás nevyroste tak počatá stavba. Co jsou naše ruce a hlavy bez vašich hlav a rukou?
Cookies on Poetry Cove