Když sousedé jdou vždycky v podvečeru
s kosami domů na mohutných zádech,
jich silhouety ztrácejí se v šeru
pod nebem, jež má blankytový nádech,
na pasech brousky se jim kolébají.
Smích dívek zní, jež uzavřely řadu,
a v štěkot psů a bukot z blízkých stájí
zní rachot vozů v mírném letním chladu.
A výminkář, jenž opatroval děti,
že tolik se mu po těch polích stýská,
o každém zvlášť si dá zas vyprávěti.
A na časy se v dlouhých pruzích blýská. –