Kam dohlédneš, jdou dlouhé řady polí,
z jablůněk přečnívají střechy chat.
Lid zachutnal ti země drsnou solí
a ty jej musíš, musíš milovat...
Je krásné růsti na domácím poli,
v též prsti, pod týmž sluncem laskavým.
Být množstvím, jehož stejně šumí stvoly
hovorem věčným s dávným Bohem svým.
Být množstvím, jehož dobrota jest tvojí
a jehož smích a pláč i zamlklost je tvou.
Tě víra v život stejně s nimi pojí
a citů úponky se stejně pnou.
A stejně z prsti kořeny tvé ssají
chladivou vláhu dřímajících sil.
Tak všecka srdce stejná přání mají:
vzít boží pokory i moci díl.