Rád bych tu jizbu vystavěl,
s dětskými hračkami dětství mého.
Několik odřených, ztrnule hledících panáků,
dřevěných, strakatých zvířat zraku vypuleného,
několik hrčících, malovaných vozíčků
na nakloněných kolejích,
které vždy spadnou schválně, abys je zdvih’,
abys je spouštěl znovu, Toníčku.
Rád bych tu knejpu studentskou, rád,
zakouřenou zas vystavěl,
na nás kde Evropy první pocit pad’,
že jsme svobodní, když z nás každý šel
poprvé s podroušenou hlavou, zbožně by pěl
pod okny dívky své při kytaře.
Rád bych pustil se do vřavy,
kde bych naslouchal
Městu, jak bouří se proti bezpráví,
nebo jak něžné je a jak pohostí
růžemi tebe a pochody těl a slavností,
nebo za večerů jak akáty, bezy oddýchá
a šumem kroků a vody rozpráví.