Když klávesy zapomněly
na divokou svoji hru
a desky not západem chvěly
se červení cinobru,
pak hasnulo odpoledne
a dozářil horký den.
Prach nad stádem silnicí šedne,
nad cestou rozvířen.
Angrešty nerudnou ještě
a rybíz nevoní.
Ždá pivoňka tiché deště,
dech trpký je jabloní.
Ve zlatě se koleje třesou
skrz dvířka zahrady,
a biče praskají, nesou
vsí ztracených nálady.
Až do lesů vidět není,
skrz břízy bělá se mlýn.
Cíp rybníka jako rtuť mění
svůj přelétavý stín.
Já v dětinství bloudil polem
a takový byl můj žal:
jak velký bych umělec býval
a nikdo mne nechápal.