A nikdy podivně tak
les rodný se nerozšumněl.
Já plakal bych rád,
jen kdybych uměl.
Ten ironický přísvit
pod těžkými větvemi.
Ten večer jak vleče rozbitá křídla
dnes po zemi.
A co se to listí směje
a co se chechtá tak suše?
Stomílovými kroky
kam chtěla’s, ó duše?