Nejvyššími kopci hlasů bloudění.
S životem smrt objata v tom tichu křísí
zdola zkosených luk díkučinění.
Nad strž prapor černých jedlí šumně visí.
Slunečný to den a den je míru pln.
Zdola, z hloubky po žebříku vzdušných vln
hlasy ozvěn k sluchu sotva přistupují.
V trávách motýli jen, ptáci poletují.
V samotě té za temnou houšt schovaný
číhá, bělmem zšedlých skal se rozhořuje
domek sešlý, ježatý a zcuchaný,
a jak stařík spokojen si pokuřuje.
Za ním slunce mlčky dláždí penízy
nekonečnou, sráznou cestu do údolí,
večer v plachty stínů zlato uklízí,
ale nádherný den ještě hoří z polí.