Je skála, jež má strmé srázy,
kam žlutý slunce lesk se chyt’...
Té staré duši jedno schází:
na rozhýčkané nervy bít...
A přec z té děsné jámy žití,
kde plesnivící stojí vzduch,
tu v křídla tvá se vítr chytí,
kams v šířce volné ztracen duch.
Již lišejníků vlny šedé
pokryly onen skalní hrot,
tu neznámé jsou květy bledé,
a naivní dole teče brod.
Tu scenerií divnou táhne
pár havranů a sosen tlum
pod létem věčným, svadlým práhne,
a z mody vše tvým zdá se snům.
Však v skalné hloubi pramen zpívá
tak studený kdes v klenby tmách...
Tu dlouho poutník odpočívá
a s obuvi své stírá prach...