To sen byl geniální, myšlenka
šílenstvím zchváceného temperamentu,
do kusu hlíny vydechnouti:
typ rasy, jež se dala urážet a ponížit...
Typ, dosud spoutaný, jenž vstal, v zápase hrozném
jak rdousí a bije okovy a omračuje
starého Orla, věcně hladového...
Veliké ruce, kostnaté a drsné,
jež kdys jej krmívaly,
do hlavy praštily jej v zoufalství,
děsného Orla, přimáčkly jej k zemi
a rozšlápnutá prsa stiskly!...
Zkrvácené ruce v křečích zápasníka,
zmítané prudkými rozmachy křídel,
rozryté zobcem, rvou se děsivě
a škrtí jej, až praská vaz po vazu
a rozškubané peří v chomáčích
do kalužiny krve padá...
Ó potěšení slabochů! Ó signále,
o němž tichošlápkové v salonech budou mluvit –
potichu a vděčně, velebíce sílu myšlenky!
Jsi přec jen fráze sádrou promluvených snů!
Jsi přec jen geniální romantika laciného vzdoru!
Snad velikou bys byla jako prosba
a hroznou jako varující výkřik!
Leč jako pravda – ničemnou jsi lží!