Jsme zrozeni v dobách těch, kdy středověku stín
na lidstvu spočívá a tíseň nevolnosti.
Tma pověr a zvyků tma, jež z otců dědil syn
a nectná povinnost, lži zakrýt přítomnosti.
Tu na pohled starých měst ční chrámy do výše
smělými oblouky, jak před starými věky,
Moc kráčí náměstím a zpívá o pýše,
jak před věky kupujíc a obnažujíc vděky...
Ruch obživy nejisté a drobné tak za dnem den
vře v obrovském tržišti, v zem ukoval nás, plazy,
co mozek a bouřící duch ve výších rozvichřen
mní přeplout překážky a hlubiny a srázy...
Však bystrý-li byl náš zrak a ostrá-li dýka slov,
my mohli již smluvit se a najít sta sester i bratrů,
zřít slunce, jež vyzařovalo, kde mnohý stál ztracený krov,
před východem nových věků zřít žasnout zpupnou chátru:
že lidstvo se neléčí krví, že božstvo zvuk prázdný je,
jen lidskosti náboženstvím že spojí se propasti úže,
jím otrok se naučí, jak okovy rozbije
a žena jak oddaně přilne k zvolněným pažím muže...