Poslední domek zarost v lese
svou střechou slaměnou,
jej rozbil čas, déšť vyloupil,
zaskočil dálek ozvěnou,
divokých větrů rypáky
plot zahrádky byl vylámán,
z nečisté studně hejkač pil,
když přiklopýtal, přivolán.
Vždy pod lstivými oblaky
z ničehož bouře počly růst.
Leč někdy, ticho-li
a jasno-li, a tulák v mechu
si hoví, poblíž hučí les,
chvost veverčí, sluch králíka
se v slunci zatřepe
a pak zas ani vidu, ani slechu,
jen skrze větve vrcholy ční u nebes
a dole tišina je veliká.
Tu dálky vzdychat neslyšíš,
ni srdce netepe.