Na svědomí mé klepe vina cizí,
jež vlastní vinou jsem způsobil,
tak přišla a již z duše nevymizí
ten její úzkostný a plachý kvil.
Já ubožáka vyhnal od svých dveří.
On klnul dlouho plání sněhovou.
Stísněných ulic světla tmou se šeří
a hodiny tak dlouze k noci jdou,
že zdá se mi, ti všichni odmítnutí
a vypuzení že se smlouvají
a do rána mi pěstmi krvavými
na dveře bušit nepřestávají,
a zdá se mi, tisíců cizí viny
ku oknům přitlačeny hledí sem,
na almužnu v mých rukou, hrdé stíny
mi plují s odmítavým chechtotem...