Svět, který ze svého vídám místa,
je křižovatkou tisíců tisíců cest.
Ti jedni se na cestu chystají, vydávají,
a druzí se navracejí zpět.
Těch jedněch odvážná touha čistá
se po větru, vlnách a věžích měst řídí:
zem jiného slunce a jiných hvězd,
zem jiných lidí
v semenech většího dobra
všem do duší zanášet.
Tak každým novým dnem
se vydávají na cesty roztoužení chodci
zlákáni životem, který se do snů jim dosud díval,
jak ve vodách odrážející se spěch, jenž míval
i pestrou rozmanitost ve dne a tajemství v noci
a odpočal karavanami umdleným polednem.
Nuž, šťastnou cestu za lepší život, rváči!
V před, nezastrašeni těmi, kdož nazpět kráčí,
kdož nechali svět již za sebou stát
jak součet bolestí a ztrát.
Což může dbát výbojné, mužné mládí,
když za pravdy, krásy chimerou pádí,
že zpět již jdou, trny rozedraní
a ranami pokrytí na údech všech i skráni
ti, apokalyptickými písmeny krvavých válek
jež poznamenal osud a vybičoval z dálek,
by vrátil jim – pokoj a klid,
neb aby jim vrátil domek a prostou ženu,
sad skrčených jabloní,
dal dítě jim, zástavu věčnosti, nejvyšší cenu
milosti boží, jež ke člověku se nakloní?
Což mohou dbát tichého lidského štěstí,
kdož na výboj vyšli a celý svět před sebou mají,
by výše ho mohli na svých bedrech vznésti?