A tkajíc divy – sluch můj slyší:
zemřela za stavem v své říši.
Tak stav svůj tkalci nazývají,
jak králové v svém trůní kraji,
neb celé dny tam vysedají.
Z žen jedna, jak je hory daří,
v svém tkala mládí, ženství, stáří.
Tam v horách, plochých ňader ženy
stárnoucí u tkaní svých stavů
dny celé v práci pohříženy
jen k člunkům svážející hlavu,
zázračné, barevné své dílo
pokorně v šedivých dnech tkají,
životem vězňů umírají
ať v horách jaro, ať je bílo.
Ať slavík pěje, jabloň zkvítá,
ať v hory vábí vášeň skrytá,
je třeba žít, dát dětem jísti,
zas tkát je zaučit a přísti.
A v prostorného stavu říši,
jenž zdá se někdy síňky vyšší
a širší jako rakev tmavá,
se o duchovním přemítává,
zvlášť večer, když se sejdou temnem
duchaři bájit o tajemném.
Tak našli mrtvou – den kdy tmavne,
v té její rakve říši slavné.