Bez bázně, potichu, po rosné mezi dívka se mihla bosá a smavá, srp se jen kmitl, jak mizela v březí; – mně zbyla vzpomínka hravá.
Plané kol růže po stráních kvetly, větvemi sosen slunce se kradlo, zelené k pasu pjaly se metly, sluneční zlato v ně padlo.
Kniha z mé ruky na kámen klesla, had se hnul v kapradi uschlé a žluté – a vznětů rychlá blyskla mi vesla, snů plachty letěly vzduté.
Z tváře té snědé, z černých těch očí vyčet jsem život dívky té celý, modřínů alej kde v luhy se točí, samoty v dál kde se bělí.
Tam, kde kol řeky sosny se chvějí, kosmaté větve se schylují přísně, vyčet jsem život – jak ten hlas její echem zněl národní písně.
Vyčet jsem na ní budoucí vrásky shrbené, prosté, sestárlé matky, která chce syna překvapit z lásky k němu jdouc v okamžik sladký.
Zaklepe v bázni... Vzpírá se, stydí sednout si na chvíli po boku paní, ale když svoje vnoučata vidí, křížem se dotkne jich skrání.
Hrozí se knih, jež v knihovně chová, hrozí se synových úmorných prací – cos mu říc’ chtěla – řekne tři slova – a pak se domů zas vrací.
Ale než zmizí, dojde kams v chvíli, v nejzazší jistě stolici chrámu, modlí se, a jen jakýs blesk bílý hoří jí na řasách v plamu.
Vidím v ní českou, poctivou matku, která si k štěstí dochová syna, jemuž vrah pouta nevnutí v zmatku, jemuž jest budoucnost jiná.
Jiná a skvělá, jiná a větší, z knihy jež žití nového vstává, šlechetná volnost v činu a řeči, vznešenost práce i práva.
Zbloudím sem zas, až všechen pel zmizí s křídel, jež žitím otru si světem, sny své pak ze samot o dívce cizí dochovám nevinným dětem.
Cookies on Poetry Cove